Lázně Šeravy

Litinová kolonáda z roku 1889 s pítky železitých pramenů. Večer svítí jen každá druhá lampa. V zadní části za mříží je uzavřený Šerý pramen – zabetonovaný v 80. letech, ale letos na podzim z betonu zase prosakuje voda. Studená, bez chuti, s lehkou vůní tlejícího listí. Tady prý chodí Šedá paní. Pítka s mosaznými…

Secesní lázeňský dům na svahu nad kolonádou. Západní křídlo funguje: procedury, jídelna, recepce s nonstop službou. Východní křídlo je od roku 1998 zavřené – oficiálně kvůli statice. Noční sestry tvrdí, že tam někdy zvoní pokojový zvonek. Pokoje 13 a 31 neexistují v žádném plánu. Dlouhé chodby, linoleum, vůně…

Jediná hospoda, která má otevřeno i v listopadu. Hostinský Petr Mareš čepuje, poslouchá a pamatuje si všechno. Na zdi visí fotky z hasičských bálů od 60. let – na několika z nich je stejná neznámá žena v šedém. Kachlová kamna, štamgasti u stolu pod parožím, pokoje k pronájmu v patře, starý telefon na chodbě.

Tmavá voda nad zatopenou vesnicí Dolní Šeravy. Při nízké hladině vykoukne z vody kus zdi a hřbitovní kříž. Rybáři chodí jen ve dne. Za klidných nocí je prý slyšet zvon kostela sv. Barbory, který tu přitom už není. Hráz s hlídkovou budkou, lodní můstek, zákaz koupání, lavička s plaketou „Pro Aničku, 1998“.

Vchod do opuštěného železnorudného dolu v lese nad městem, zamřížovaný od roku 1961. Mříž je teď vylomená. Uvnitř je vlhko, ticho a ozvěna, která se vrací o vteřinu později, než by měla. Kolejnice, rezavé vozíky, hornické kahany, vyryté čárky na stěně po sedmi.

Barokní kaple sv. Anny s propadlou střechou nad městem a kolem ní německý hřbitov s náhrobky obrácenými do údolí. Odtud je vidět celé údolí – a mlhu, jak se ráno valí dolů. Hrob rodiny Scherwaldových má na náhrobku vytesáno sedm jmen a jedno vymazané. Křížová cesta s rozbitými zastaveními, hrobky s rezavými dvířky,…

Dvě místnosti v přízemí radnice, otevřeno v úterý a ve čtvrtek. Kronikář Alois Pešek tu má kroniky od roku 1923, lázeňské knihy hostů a krabice fotek z pozůstalostí. Ročníky 1945 a 1976 v kronice chybějí. Vitríny s lázeňským porcelánem, model zatopené vesnice, mikrofilmová čtečka, která funguje jen po kopnutí.

Konečná stanice jednokolejky. Poslední vlak přijíždí ve 21:47, první odjíždí v 5:12. Výpravna je zavřená, v čekárně svítí zářivka a visí jízdní řád z roku 2011. Za nádražím končí signál mobilu. Kamna v čekárně, lavice, staré nákladové rampy, telefonní budka bez telefonu.

Řada starých domů na kraji lesa, kde bydlí starousedlíci. Na dveřích visí sušené byliny a v oknech svíčky, když přijde mlha. Bylinkářka Hedvika Langerová tu pouští dovnitř jen ty, kdo zaklepou třikrát. Dřevěné ploty, psi, kteří v mlze neštěkají, kapličky u cesty, zahrady sahající do lesa.

Noví majitelé sanatoria Elisabeth. Chtějí lázně zachránit, otevřít východní křídlo a přilákat hosty. Zmizení jsou pro ně hlavně problém pro pověst – a v archivu sanatoria je něco, co nechtějí ukázat.

Kronikáři, důchodci a pár nadšenců, kteří sbírají staré fotky a pověsti. Vědí o zmizeních nejvíc, ale část kroniky sami ukryli.

Několik rodin, které tu žijí po generace. Mají svoje zvyky: svíčky v oknech, trojí zaklepání, boty se nenechávají venku. Cizincům nevěří, ale neublíží jim – pokud nejdou ke štole.

Starosta, který chce hlavně klid, a jediná policistka na celé údolí. Oficiálně se v Šeravech nic zvláštního neděje: lidé se ztrácejí v horách všude.

Skupinka youtuberů a urbexerů, kteří přijeli natočit „nejstrašidelnější lázně v Česku“. Lezou tam, kam se nemá, a sdílejí to online. Místní je nesnášejí – a možná je potřebují.

Osmdesátiletá žena s bystrýma očima a německým přízvukem po babičce. Ví, co dělat, když přijde mlha. Mluví v hádankách a nikdy nevysloví jméno Šedé paní.

Pečlivý pán v manšestru, který miluje fakta a nesnáší pověsti. Přesto má v šuplíku seznam všech zmizelých od roku 1984 – a jeho bratr je na něm taky.

Unavená, praktická, rozvedená. Do Šerav ji přeložili za trest. Zmizení Kláry bere vážně, i když jí krajské ředitelství říká, ať to neřeší.

Elegantní manažerka z Prahy s úsměvem jako z prospektu. Potřebuje, aby revitalizace vyšla. Večer chodí sama na kolonádu a dívá se k zabetonovanému prameni.

Sedmdesátiletý lékař, který v sanatoriu sloužil od roku 1979. Laskavý, roztržitý, pije bylinkový čaj z vlastní konvice. Občas mluví o pacientech, kteří tu nikdy nebyli zapsaní.

Statný muž, co slyší všechno a říká málo. Pronajímá pokoje v patře. Jeho dcera Anička zmizela v roce 1998 – lavička u přehrady je pro ni.

Třiadvacetiletá studentka z Olomouce, která psala diplomku o šeravských pověstech. Zmizela 3. listopadu 2026 večer. Její boty našli srovnané na kolonádě u Šerého pramene.

Mladý kněz, který do Šerav dojíždí jednou týdně. Hledá v archivu farnosti matriky zatopené vesnice – a nachází zápisy, které by tam neměly být.

Hlučný, sebevědomý, s kamerou na hrudi. Pod maskou showmana je chytrý a vytrvalý. Klára mu před zmizením poslala zprávu: „Našla jsem ho. Pod vodou.“

Starý digitální diktafon zmizelé studentky. Rozhovory s místními, šum vody a poslední nahrávka z 3. listopadu: kroky, tři zaklepání a ženský hlas, který říká Klářino jméno.

Chybějící svazek obecní kroniky. Ručně psaný, část německy, část česky. Poslední zápis je datovaný až dva dny po napuštění přehrady.

Těžký mosazný klíč s visačkou „Ost – 13“. Pokoj 13 v plánech sanatoria není.

Porcelánový lázeňský hrníček se zobáčkem a ručně malovaným jménem. Prodávají se na kolonádě. Ty starší mají na dně vyryté datum – a některá data jsou z budoucnosti.

Kolorovaná pohlednice kolonády. Na každé fotce, kterou z ní kdo pořídí, stojí u pramene o jednu postavu víc.

Karbidová lampa ze štoly Marie. Plamen se ve štole naklání směrem, kterým by se nemělo jít.

Vodohospodářská mapa z roku 1975 s tužkou zakresleným křížkem nad kostelem sv. Barbory a poznámkou „tady nevypouštět“.

Ručně litá včelí svíčka od Hedviky Langerové. Podle starousedlíků drží mlhu za oknem. Hoří přesně do svítání.